O nás

 Dagmar Lukešová je výraznou představitelkou a součástí mezinárodního užitého výtvarného umění, v němž hraje art ﹘ design významnou roli svým dopadem a vlivem na většinové uměnímilovné publikum, které vyhledává umění nápadité a esteticky vytříbené. 

Ve své tvorbě vždy čerpala a čerpá z více zdrojů, chcete-li talentů. Původní povolání výstavní a později i jevištní výtvarnice u ní prolnulo nejprve do asambláží, jimižse proslavila v tuzemsku i cizině. Prokázala v nich smysl pro dramatičnost výrazu, pro "kukátkovou divadelní" podívanou, pro hru barev, materiálů, světel a odlesků,pro práci s drapérií, pro znakosloví rekvizit, pro malebné ztvárnění prostoru.

Dnes je známá zejména svými monumentálními barevnými fotografikami, které se jí v poslední době staly významnou pracovní inspirací. Implementuje je do interiérového designu ve formě velkorozměrných tapet, což vyžaduje nejen výtvarné ale také technické schopnosti a znalosti. Vybudovala značku Decent Art, prověřenou na specifickém trhu interiérového designu spolehlivostí a uměleckou úrovní, a proto s oblibou využívanou předními bytovými designéry a architekty, jak v Čechách tak v zahraničí.

Od útlého věku projevovala obdiv k různým formám výtvarného uměleckého vyjádření, aby nakonec vyvinula svou vlastní výrazovou techniku, jejímž základem je fotografie. Toulá se s fotoaparátem po těch nejnepravděpodobnějších místech a zachycuje nepovšimnuté detaily, stopy, struktury a textury, jimž dává ve svých kompozicích nový smysl, nový účel, novou proměněnou podobu. Její praxe, hlad po znalostech a experimentování ji nutí hromadit potenciálně využitelné (zejména přírodní) motivy a trávit značnou část dne u PC. Pokroky v technologii jí otevírají stále nové vzrušující možnosti a znalost softwaru pro manipulaci s obrazem jí umožňuje rozvíjet své umění prakticky bez omezení. Z ulovených snímků vytváří - pomocí vrstvení a prolínání motivů a „malířským“ využíváním digitálních textur a štětců - obrazy, jež nejsou „pouhou upravenou“ fotografií, ale překvapivým výtvarným a kompozičním celkem korespondujícím s jejím talentem a uměleckými sklony.
V některých svých „barevných grafikách“ obohacuje arsenál svých výtvarných prostředků o „retardační distanci“ vnímání, neboli o záměrné zpomalení možnosti diváka jedním (obvykle velice povrchním) pohledem dekódovat, co na zobrazení je. Signifikantním příkladem tohoto druhu */estetické distance je obraz „Tassel“.

Když je digitální část hotová, vytiskne plátno, které popřípadě strukturně domalovává pomocí barevných pigmentů a několika vrstev gelu. Výsledná práce není primordiálně o významotvorném pojetí, je to spíš pozvání publika k „výtvarné spoluúčasti“ ve hře, v níž jde především o uměřenou, nevtíravou, ke kontemplaci vybízející krásu. Její díla a techniky úspěšně nahlédly do různých „výtvarných nik“, od asambláží, přes jevištní a interiérovou tvorbu, až k digitálnímu velkoplošnému umění, ale vždy si zachovávaly její identifikovatelný umělecký styl.
V další své aktuálně se rozvíjející oblasti trojrozměrné tvorby, v interiérovém designu, ukazuje, že stejně dobře jako "barokizující" výrazivo asambláží dokáže uplatnit střízlivost a čistotu výrazu, smysl pro materiálové a stylové kvality mobiliáře, pro funkcionalisticky střídmé řešení prostoru. V současné době její díla spolutvoří interiéry sběratelů, galerií, hotelů a společností po celém světě.
Publikum, které tvorba Dagmar Lukešové nejvíce oslovuje, má vkus, vyhledává krásu, odmítá kýč, ale i v tomto zúženém konzervativním rámci dokáže ocenit, když umějí designéři jako Dagmar Lukešová inovativně využít formálních objevů a znakotvorných postupů moderního umění. V její tvorbě nacházejí tyto kreativně přetavené "schválnosti, hrátky a fórky avantgardy" uplatnění zejména ve velkoplošných obrazech s graficky, barevně a tvarově zakódovanými florálními, přírodními a figurálními motivy. Diváka vybízejí ke společnému objevování netušených lyrických a dekorativních kvalit i těch nejvšednějších věcí a přírodnin.

Všechny tyto tvůrčí polohy autorka suverénně zastřešuje subtilními a nesnadno definovatelnými kvalitami, jimž se říká vkus a smysl pro styl. Ale její talent se neomezuje pouze na art ﹘ design, kterým se v branži prosadila a který ji živí, je schopna do svých volných obrazů vtělit a předat jimi myšlenkové obsahy a existenciální životní pocity, k nimž lze proniknout teprve vstupem „za zrcadlo“ estetického prožitku výtvarných složek obrazu

Jan Jelínek 2015/2019

*/ Dušan Šindelář, Tržiště estetiky, Obelisk Praha 1969